Věc která je odsuzována a já stále nedokážu pochopit proč. Vidíte jizvy na zápěstí a pomyslíte si, že znáte všechno, ale realita je úplně jiná. Lidé s žiletkou v ruce nejsou cvoci, jak si každý myslí, někdy se ani nepokoušeli zabít, pravda je v nejhlubší propasti srdce.

johnhain / Pixabay

Proč to tihle lidé dělají? Každý z jiného důvodu. Nevím zda jsem jediná, která si všimla, že tenhle svět je zcela zkažený a že dítě tu nemá dětství a musí velmi rychle vyspět. Že sny se tady kradou a slzy plní bezedná moře. Lidé jsou jen bytosti, né stroje. Ve světě, kde se setkáte na každém rohu s šikanou, ve světě, kde je deprese velmi často používané slovo. Psychika lidí není z oceli, je křehká jako sklo a lehce se zlomí.

saschamilk / Pixabay

Kdysi bylo mnohem lehčí žít, teď se hra posunula na obtížnější úroveň, a svět vás ihned odzbrojí svou krutostí. Je jisté že každý se s tím musí nějak vyrovnávat. Lidské emoce jsou jako papiňák, musí se sem tam upustit pára, nebo se vše přetlakuje a nakonec vybouchne. Každý se s bolestí vyrovnává jinak a někdo to řeší takhle.

Asi se pozastavíte nad tím, proč zrovna sebepoškozování má být řešením na bolest, já vám řeknu jen to, že fyzická bolest je nic oproti pocitu, že jste zlomení. Ve chvíli kdy se cítíte mrtví, vám názor vyvrátí jen teplá kapka krve. Já vím, že i přes tyhle slova stále nechápete a tak to zkusím ještě jednou. To, že se někdo řízne, mu někdy pomáhá, aby upustil páru, aby se uklidnil, soustředí se na tah ostré žiletky. Má to svou logiku, jen asi není zjevná pro každého. Člověk co si něco vytrpěl, tohle neodsuzuje, nemůžete  vidět to co je uvnitř.

Indiáni, prováděli obřad, při kterém se pravidelně řezali – věřili, že je to očistí, že vypudí všechno zlé z těla. A asi nějak tak to funguje doteď. Jistěže máme vyspělejší kulturu, ale všechny změny přinesly ohromné oběti a rozdíly. Kdysi v souladu s přírodou, teď jako na bitevním poli. Není to jednoduché tady žít a udržet si nevinnost, udržet si ideály a čistou mysl.

Povrchové rány mají pronikavější bolest a hojí se rychle. Hluboké rány, bolí neustále a skoro vůbec se nezhojí, jen se opomenou, ale ve chvíli, kdy se jich jen letmě dotkneme, připomenou se.

Jizvy nosí krásní lidé, nechtějí ubližovat ostatním, raději sami trpí, než aby trpěli ostatní. Emoce v nich bouří a jediné co jim pomůže je ostrý hrot a pár kapek krve, jako kdyby se snažili zbavit infekce, která se jim upoutala na krev.

Ve chvíli beznaděje, v černých nocích v samotě ti lidé odkryjí masku, nastavenou pro svět a trpí v tichosti noci. Když uvidíte někoho s jizvou neodsuzujte ho za ni, měl pro ni třeba velmi vážný důvod. Vše na našem těle mluví, povídá příběh, náš příběh.

O autorovi

Denica
Lifestyle Blogger

Netuším co napsat, tohle mi nejde. Měla jsem tendenci se podělit o tom co prožívám každý den, s kým se setkávám, protože jsou lidé co mají zajímavé příběhy, které nikdo nezná a měl by znát.

Komentáře

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. more information

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Zavřít